Bláznova píseň

 Probudila se, černé vlasy jí zakrývaly bledou, ale špinavou tvář. Ležela na tvrdé kamenné zemi někde v zatuchlé jeskyni. Nedaleko byl východ, zvenčí cítila vůni lesa a začínajícího letního dne. Slunce se opíralo do ranní rosy a tráva omamně voněla až sem. Vstala, prohlédla si své odřené ruce a zuboženou noční košili. Neztratila paměť, Kristiana, ano tak se přece jmenuje a je baronkou a správkyní města. Ale nevzpomínala si, jak se sem dostala. Poslední nač si pamatovala, bylo, jak ve své komnatě ulehala ke spánku. Pak si vzpomněla na ten podivný sen, v němž letěla na křídlech noci. Ale zaplašila zmatené vzpomínky a vykročila směrem k východu. Čím víc se však blížila, tím víc ji odraz denního světla bodal do očí. Chtěla odejít, nelíbilo se ji zde, ale jakmile se dotkla země v místě, kam dopadaly paprsky slunce, jako kdyby šlápla do hořícího ohniště. Polekala se, nohou jí pulzovala trýznivá bolest. Podruhé se už neodvážila vstoupit do slunečního světla a raději se vrátila hlouběji do jeskyně. Ve tmě viděla přeci jenom lépe. Uvnitř jeskyně našla zbytek kostry nějakého zvířete, ale jinak byla prázdná. Napadlo ji, že by mohla utěšit svou bezradnou duši modlitbou, ale sotva sepnula ruce, omdlela, jako by ji někdo praštil palicí po hlavě.

 Moren zuřil. Ne každý den se král na ministerské radě dozví, že uvězněný král Andrej ze žaláře utekl a země se teď zmítá v občanské válce. “K čertu,” klel na celý trůní sál. Měl ‘sem toho parchanta nechat zabít a nikdo by se nic nedozvěděl. Vztekle uhodil do dlouhého stolu, kolem kterého seděli ministři.

 Opět se probudila, měla sen, ale nepamatovala si jaký. Slunce se chystalo zakončit svou dnešní pouť, ale venkovní světlo ji ještě příliš oslňovalo. A tak trpělivě čekala, až slunce opravdu zapadne. Pojednou ucítila nebezpečí, nikdy nic podobného nezažila, ale měla utkvělou představu, že se něco blíží. Nicméně utéct odsud na světlo, se neodvážila. V dálce zaslechla kňourání a později řev. Ptačí zpěv v korunách stromů utichl. Řev se blížil a ona zoufale čekala. Čekala, dokud se ve vchodu jeskyně neobjevil velký černý medvěd. Zvíře ji zatím nevidělo, ale cítilo. Medvěd se postavil a mohutné tlapy zvedl nad hlavu, což bylo gesto, kterým zaháněl nepřítele. Kristiana, však neměla kam utéct, ač by ráda. Medvěd dopadl na všechny čtyři až se zem zachvěla a rozeběhl se jeskyní za jistou kořistí. Kristiana ztratila vědomí ... nebo snad ne… , ale přišla k sobě, až když viděla kvičícího huňáče zdrhat z jeskyně. Za medvědem se táhla krvavá stopa a jeho četné hluboké rány značily tuhý boj. Kristiana se instinktivně olízla, něco teplého, sytého a chutného ji teklo po rtech. Nechápavě si prohlédla ruce … byly od krve.

 Slunce zapadlo a bylo možné spatřit první hvězdy. Kristiana už krvavá místa na svém těle pečlivě očistila a ještě jednou si olízla rty. Ve skrytu myšlenek zalitovala, že medvěd utekl tak rychle. Až teď si uvědomila, jaký má hlad a nedivila se, od včerejška nic nejedla. Vydala se ven z jeskyně, tolik toužila vrátit se domů, do své komnaty ke svému snoubenci. Určitě ji už Lotud hledá, těšila se na něj, na jeho pevné objetí a vášnivý polibek. Šla dál, ostatně víc dělat ani nemohla. Byla to zvláštní procházka lesem, ač se rychle stmívalo, viděla nebo spíš “cítila”, co se kde děje. Věděla, že támhle za drnem se skrývá zajíc, vysoko ve větvích mohla pozorovat sovu, nebo stádo laní které se přišly napít nedalekému potoku. Nevěnovala tomu pozornost, šla dál, chtěla domů. Když tu se zastavila. Něco povědomého zaslechla. Nastražila uši a poslouchala, byl to smích … lidský smích. Šla směrem, ze kterého slyšela, nebo snad cítila člověka. Šla dlouho, ale to, že tušila směr, ji dávalo naději. Došla až na kraj lesa, ale nikde nikdo. Jen v dálce, dobrých pět mil, viděla světla. Z mysli se vynořily vzpomínky. To je přece město, tam někde jsou lidé, pomohou mi. Zaposlouchala se a znovu slyšela smích a ne jen jeden, ale víc hlasů. Když se soustředila, dokonce slyšela, co si v které chalupě povídají. Nepřemýšlela nad svou novou schopností, chtěla odsud pryč, zpátky k lidem. Než se stačila rozeběhnout k městu, znovu přišel ten podivný sen, v němž letí na křídlech noci.

 K sobě přišla až na kraji města. Nedaleko u hráze seděl starý muž. Byl oblečen do špinavých hadrů a pracně do sebe nakláněl odřenou, beztak prázdnou láhev. Muž zanadával a vztekle mrštil lahví do vody. Kristiana šla blíž a čemu se sama divila, nebála se. Když muž zahlédl rozmazanou postavu obořil se: “Hej, tady dneska spím já!”. Kristiana se stále blížila. Když vandrák poznal, že to je žena, změnil téma “Á, to jsou k nám hosti. Pěkně vítám, panenko. Copak, přišla jsi mi dělat společnost?” Kristiana neměla co říct, snad ani mluvit nechtěla, jen tiše k bezdomovci přisedla. Viděla že mu chybí zuby a cítila zněj kořalku, ale přes to všechno ji na něm něco lákalo. “No to jsem rád, že se nebojíš. Víš já moc potřebuju společnost, vlastně moc, moc to potřebuju” a začal si nemotorně rozepínat pásek, spíš kus provázku u kalhot. “Něco, něco ti ukážu,” ošklivě se zasmál. “To, to budeš koukat.” Vrhnul se na ni, ač stále šňůru u kalhot nerozmotal. Nebránila se, nevadil jí závan kořalky, jen dál fascinovaně pozorovala pulzující tepnu na jeho špinavém krku. Poprvé položila otázku, na kterou už žebrák nestačil odpovědět. “Já ti také něco ukážu. Chceš?”

***

 “Dobrýho dne přeju, vznešená paní,” uklonil se starosta, možná trochu uctivěji, než měl ve zvyku, před leckterým šlechticem. Mladá žena s měděnými vlasy, zelenýma očima a špičatým nosíkem odpověděla na pozdrav. “I já tě vítám, starosto. Copak mi neseš?” Ona se samozřejmě neuklonila, ale ani se nenamáhala představiteli města věnovat jediný pohled. Nicméně fakt, že mu vůbec odpověděla, bylo gesto, které nedopřála každému. “Mocná paní, jak jistě ve vší moudrosti víš, doba je zlá a světem se dějí všelijaké nepravosti…” Skočila mu do řeči “Zkrať to, nemám času nazbyt. ” Starosta se zapotil, musel začít jinak, měl připravenou prosebnou řeč, ale teď musel vymýšlet novou. Poznala to, nenamáhala se čtením myšlenek, věděla, že teď prozradí pravý důvod své návštěvy. To, že začal koktat ji v této domněnce utvrdilo. “No, paní MeaWe, víš, nedávno byl v našem klidném městečku zabit člověk. Ne že by si toho někdo všímal, byl to žebrák a zloděj, nikomu nechyběl. Ale, no, totiž ono nezůstalo jen u jedné vraždy. Zezačátku si všichni radní mnuli ruce, jak se nám podařilo zbavit město žebroty, ale ze včerejší noci se nevrátilo pár počestných mužů, kteří … no” starosta se poškrábal na krku, ale pokračoval. Moc se mu nechtělo. “… no … zřejmě netrefili ve vopici domů. Ale jinak fakt poctiví chlapi. No a když jsme je ráno našli, ranhojič říkal, že je musel pokousat nějakej vlk, nebo nějaká …” opět ho nenechala domluvit. “Řekni starosto, když jsi ke mně šel, viděl jsi před mou věží nápis lovec vlků?” Starosta se zpotil ještě víc, sklonil hlavu a blekotal “No, paní, takhle to není ..” Okřikla ho “Ne, poslouchej mě! Viděl?” Starosta nervózně přešlapoval “Ne, paní, neviděl.” Důležitě položila další otázku “A víš proč jsi tam žádný nápis neviděl?” Starosta si otřel rukávem zpocené čelo a dál slušně odpovídal “Ne, to nevím, paní.” “Protože tam žádný nápis není!” Vysvětlila rozzuřeným tónem. “Já se nezabývám lovem vlků, chytáním vrahů, nebo dokonce hlídáním hostinců, aby každý násoska trefil domů!” Nastalo ticho. Starosta se dlouho přemáhal, ale nakonec v prosbě pokračoval. “Víš, paní, když ono je na těch mrtvolách něco zvláštního.” Polkl naprázdno. Teď čekal, že ho čarodějka promění v sádrového trpaslíka, kterým vyzdobí svůj záhon růží, v lepším případě ho jen nějakým kouzlem vymete z okna. “Poslouchám. Co je na těch mrtvých zvláštního?” Starostu potěšilo, že upoutal pozornost a téměř s radostí vyprávěl dál. “Oni ti mrtví neměli žádnou krev.” Čarodějka zpozorněla. “Oběti bez krve? ” Starosta pokračoval “Ano, paní, já si myslím a krejčí odnaproti mi to potvrdil, že to musí bejt vampejr. Dokonce i pekař …” Opět mu skočila do řeči “Ten ať si hledí svých housek. Upíří nákaza byla vymýcena už před několika desítkami let. Nicméně zajímá mě to, přijdu si prohlédnout oběti do márnice. Ale neslibuji že budu toho vašeho “vampejra” chytat. Myslím, že vám by takový upír jedině prospěl, alespoň byste kromě žebroty vymýtili ještě alkohol.” Starosta byl štěstím bez sebe, už jen proto, že nepříjemný rozhovor s čarodějkou byl u konce. “Ano, paní.” Pozpátku couval ke dveřím a uctivě se klaněl. “Děkuju paní.” Když opustil čarodějnou věž, chtěl se zastavit naproti u krejčího a svěřit se jak pochodil. Než však vešel, opřel se o zeď, vytáhl placatici samohonky a zhluboka si přihnul. Pak si olízl pysky a jen tak pro sebe prohodil “Jo, chlast zrušit, to by nám tady chybělo, jako praseti sedlo.”

 Čekala a to ji deprimovalo. Od doby, kdy jako malá holka zvládla svůj první časový ohyb, čekat nemusela. Dnes by však každé další kouzlo mohlo poškodit její mnohahodinovou práci a to riskovat nechtěla. A tak čekala. Seděla u hráze, poslouchala bublání potoka a sledovala hvězdy. Když už ji z dlouhého sezení bolelo v zádech, vstala a přecházela po hrázi sem a tam. Nebála se, nelovila upíra poprvé v životě. Před půl stoletím všichni čarodějové z rady pořádali na upíry doslova hony. Tenkrát se myslelo, že každé kousnutí upíra je nakažlivé a každý kdo tenkrát zvládl jednotřídku si mohl spočítat, že kdyby se upíří nákaza šířila jak mysleli, za pár dnů by musel nastat konec světa, protože by nezůstal jediný živý člověk. To, že se rada ve svém úsudku zmýlila, zjistili až později. Nákaza se totiž šíří pouze tehdy, pokud ono “darování” krve proběhne jaksi vzájemně. To ale nic neměnilo na tom, že žádný upír nepřežil. Alespoň si to tenkrát mysleli. Jak ale dnes v márnici viděla…

 Z myšlenek ji vyrušil kouzelný svist a nelidský řev. V magické síti se zmítala neznámá osoba. Modře světélkující oka sítě vydávaly zvuk, jako kdyby praskalo sklo, ale síť nepovolila. “No konečně,” pomyslela si. Upířímu řvaní odpovídal akorát štěkot psů z nedalekých domů. Čarodějka hodila po upírovi ledabylé gesto. Oka sítě zapraskala a síť se ještě víc stáhla. Upír řval dál, ale teď se už nemohl pohnout. Čarodějka přišla blíž a zhodnotila úlovek. “Vida, vida, chytila jsem panenku.”

***

 “Už ses uklidnila?” chvilku počkala, aby své otázce přidala větší důraz. “Takže začnu. Nejdřív si sundáš ty špinavý hadry.” S opovržením zakroutila hlavou “Hádám, žes’ je sebrala tomu žebrákovi. Pak se umyješ. V kádi máš vodu. Dokonce teplou. Vím, že upíři v tom moc rozdíl nevidí, ale teplá voda lépe rozpouští špínu. Tohle je mýdlo, možná jsi o tomhle vynálezu někdy slyšela.” Kristiana ji skočila do řeči “Vím, k čemu je mýdlo.” Čarodějka se však nenechala vyvést z míry “Dobře, to mi usnadní práci. Tady je vonný gel na vlasy. A zde jsou osušky. Až budeš umytá, přinesu ti šaty. A teď, prosím, začni.” Kristianě se nechtělo, byla zvyklá, že vždy měla při koupeli klid, mohla tak v horké vodě odpočívat. A tahle protivná káča ji zatím neustále komandovala. “To se budeš dívat?” zeptala, se upírka. Chtěla, aby čarodějka odešla. MeaWe se ale uvelebila v proutěném křesle a škodolibě pronesla. “Víš, díky dosavadnímu nedostatku důvěry … budu.”

 Když se Kristiana oblékla a učesala, zavedla ji čarodějka do jiné místnosti. Novému pokoji vévodil honosný stůl, za nějž čarodějka usedla. Kristianě pokynula, aby se posadila na menší židli, spíš štokrle. Sezení nebylo pohodlné, ale Kristiana byla zaměstnána bloumáním po zdech a policích, které zdobily různé trofeje, vycpaniny, kosterní pozůstatky a v lihu naložené exempláře. Čarodějka začala “Jmenuji se MeaWe a ty?” Upírka se přestala vrtět a odpověděla “Kristiana”. “Budu ti říkat Kriss.” oznámila suše čarodějka. “Možná už tě napadla otázka, proč jsem tě doposud nezabila, když už jsem k tomu měla příležitost. Nebudu ti vyprávět o nějakých humanitárních zásadách, protože ničím takovým netrpím. Vlastně žiješ ze stejného důvodu, z jakého mi támhle na zdi visí baziliščí kůže. A to je, že se ráda obklopuji nevšedními exponáty. Mohu pak na nich provádět své experimenty.” Kdyby upírka měla tvrdit, že nedostala strach, lhala by. Ale nechtěla to dát najevo. “Dále tě musím upozornit, že jakýkoli pokus o útěk by byl marný. Všechna okna i venkovní dveře jsou magicky uzavřeny a nedovolí ti opustit tuto věž. Stejný neúspěch zakusíš, pokusíš-li se o útok na mě samotnou. Budeš spát ve vedlejší místnosti. O stravu, myslím tím normální lidskou, se ti postarám. A krev …” zarazila se čarodějka “… s tím nepočítej, ledaže bych pracovala na nějakém pokusu, který by tuto proceduru vyžadoval. Máš nějaké dotazy?” Kristiana mlčela, zaujatě pozorovala baziliščí kůži a představovala si, až tady jednou bude viset ona. “Dobře, pro dnešek skončíme. Ukážu ti tvé lůžko i já půjdu spát, bolí mě celé tělo. Musela jsem na tebe dlouho čekat.”

Den druhý:

 “Tvrdíš mi tady, že sama jsi nebyla upírem napadena? Že jsi v noci usnula a ráno se probudila někde v medvědí jeskyni, na kterou jsi uplatnila větší nárok, než předchozí nájemník?” Kriss dál monotólně odpovídala na nekonečné dotazy. “Ano, nepamatuji si, že by mě upír napadl.” Čarodějka hladila zdobené opěradlo křesla a přemýšlela. Nikdy se s podobným druhem vampírizmu nesetkala. Upíři vždy věděli, kdo je jejich “stvořitel”. Přemýšlela dlouho, zatímco upírka nervózně mačkala lem šatů “Nebude už oběd?” Čarodějka se probrala z rozjímání “Co prosím? Vždyť jsme před chvílí posnídali.” V Kristianě se však nervozita stupňovala. “Mohu se alespoň napít?” “Prosím, támhle je číše, nalij si.” Ukázala čarodějka za sebe, zatímco byla zabrána do listování jedné z knih. Kriss přešla do zadního pokoje a nalila si vodu. Když zvedala pohár zjistila, jak se ji klepou ruce. Jenom usrkla a pohár opět položila. Ne, neměla žízeň, přece ji ale něco chybělo. Něco nutně potřebovala. Chtěla dojít zpátky na své místo. Když ale spatřila čarodějku, začtenou do jedné z knih, něco temného se v ní probudilo. Kriss zaútočila tak rychle, že by to lidské oko nepostřehlo. V jednu chvíli pokládala pohár s vodou a ve chvíli druhé … Ve chvíli druhé ležela na koberci znovu spoutána magickou sítí. Upírka řvala, modře světélkující oka ji působila nesmírnou bolest. Čarodějka se otočila. Chvíli počkala, než magickou síť sejmula. Když ale tak učinila, Kriss zůstala ležet na tlustém koberci schoulená do klubíčka a plakala. MeaWe jí přišlo líto, věděla ale, že nemůže jinak. Nemůže jí pomoci , radši odešla z pokoje, nechtěla se pást na její bolesti a ani jí brát důstojnost.

Den třetí:

 “Dneska ty holky ani nevědí do koho se zamilovat. Kdyby to věděly, nechodili by odmítnutí mládenci sem, škemrat o elixír. Prosím podej mi extrakt z mandragory. ” Kriss šmátrala po lahvičkách, kam čarodějka ukazovala. “Ano tu modrou lahvičku…. Díky.” Zatímco čarodějka lila obsah lahvičky do misky, Kriss se ptala “Není to trochu, no, nemorální splétat lidské osudy, podle toho kdo zaplatí?” Čarodějka dál míchala směs “Asi je, ale přece si nemůže řezníkova dcera vzít rybáře. To by buď skončil ženich se sekerou v hlavě, nebo by tchána našli plavat v rybníce bradou ke dnu. Láska v tomhle směru nemá ohledy.” Kriss sklonila hlavu. Sama doma zanechala snoubence a pomalu se smiřovala s tím že už ho nikdy nespatří. I kdyby ji čarodějka propustila, měla Kriss strach, že by Lotudovi mohla ublížit. MeaWe si toho všimla, “A citlivé místo.” pomyslela si, ale v monologu pokračovala dál. “Ostatně takový elixír lásky míchám radši, než třeba mast na uhry.” Celý den čarodějka něco vařila a Kriss ji pomáhala. Byla ráda, že se může nějak zaměstnat a nemyslet na “hlad”.

 Čtvrtý den se Kriss cítila snad nehůř, na co sáhla, ji padalo z rukou a ani se nemohla soustředit na čarodějčiny otázky. Při rozhovoru končila v půlce věty, většinou bez slovesa. Ale i když měla silnou touhu po krvi, na to že by MeaWe znovu napadla, ani nepomyslela. Třas v rukou neustával, dokonce ani v noci nemohla spát a když už zamhouřila oči, měla hrozné noční můry.

 “K čertu,” klel Moren na celý trůní sál. “Měl ‘sem nechat Andreje zabít a nikdo by se nic nedozvěděl.” Vztekle uhodil do dlouhého stolu, kolem kterého ministři seděli. “Správně, měl ‘sem zabít Andreje i Lotuda to je stejnej parchant, určitě, nebýt toho nafoukanýho rytíře, Andrej by ze žaláře neutekl.” Ministři poplašeně zavrzali židlema a spěšně mizeli. Poznali, že dnešní porada skončila. Moren si jich nevšímal. Byl vzteky bez sebe a křičel na celý sál. “A ta, ta čubka mu pomáhá.”

 Kriss se probudila, těžce oddychovala a vytřeštěný zrak upírala do tmy. “To byl sen.” Ujišťovala se. “Uff, to byl jen sen.” a utřela si zpocené čelo. Tuto noc už neusnula, ale bdít bylo horší, než všechny noční můry, protože jí opět trápil “hlad”.

Den šestý:

 “Prolistovala jsem Nekronomikon i Zakázané svitky a našla jsem jedinou možnou odpověď na tvůj “stav”. ” Kriss napětím ani nedýchala. “Někdo tě musel proklít. Někdo, kdo tě zná a komu jsi ublížila. Někdo, kdo dokázal koncentrovat obrovskou zlobu. Je jedno z jakého místa, mohlo to být na druhé straně světa, nemusel ani umět zacházet s magií. Takové případy jsou nejčastější, protože člověk uvědomělý by nikdy takovouhle energii neuvolnil.” “Co to pro mě znamená. .. Být prokleta?” skočila jí upírka do řeči. “To je dobře i špatně.” Pokývala hlavou čarodějka “Znamená to, že nejsi čistokrevný upír. Pokud se to tak dá říct. Tvoje touha po krvi je ti vnucována prokletím a každému prokletí lze do určité míry odolat. Ale musíš být silná. Například věřím, že se přestaneš bát denního světla a že budeš schopna všechny své podoby kontrolovat a ovládat. ” Kriss poslouchala, čarodějka sklonila hlavu a trochu zarmouceně vysvětlovala dál. “Škoda jenom, že už jsi pila, protože tímto aktem jsi částečně přijala své upíří druhé já”

 Desátého dne se Kriss opět přitížilo. Nebylo to už tak silné jako dřív, ale byla roztěkaná, opět se nedokázala soustředit a v myšlenkách se znovu dopouštěla krvavých zločinů. Naštěstí noc k ní byla milosrdná a spánek jí přinášel úlevu. Naštěstí beze snů. Když třináctého dne touha po krvi opět ustala, Kriss se cítila skvěle. Ne díky tomu, že ji přešel “hlad”, ale protože cítila, že sama nad sebou zvítězila. Věřila, že už konečně porazila to temné já. Nebylo ale ještě všem dnům konec.

 Několik posledních let samoty byly pro MeaWe těžké. Nyní se čarodějka opět přesvědčila, jaká slast je, si jen tak “pokecat”. Kdysi chtěla vzít někoho do učení, ale všichni adepti jí připadali nevhodní. Kriss neměla vlohy stát se čarodějkou, ale pomáhala MeaWe s mnoha experimenty. A tak se čarodějka těšila ze společnosti, kterou jí upírka poskytovala.

***

 Osmnáctého dne se Kriss cítila slabá. Měla problémy se sama ustrojit a učesat. Když se o svém stavu svěřila, MeaWe jí vysvětlila, že slabost je pouze dočasná a že brzy přejde. Však čarodějce samotné tato zpráva, přinesla neklid. A když někdy před obědem Kriss omdlela, čarodějka doslova propadla panice. Uložila nemocnou do postele, sama procházela bohatou knihovnou a sundavala tlusté svazky knih, které pročítala. K večeru se přišla podívat na nemocnou. Její stav se nelepšil, naopak. Zdrcená čarodějka odešla do města, ale za nedlouho se vrátila. Zřejmě spěchala, protože pro zpáteční cestu použila teleport. MeaWe vystoupila z modrého teleportačního oválu přímo u lůžka nemocné. Ovál se zavřel a čarodějka se sklonila k upírce. Jednou rukou zvedla nemocné hlavu a druhou jí k ústům přidržovala misku, kterou přinesla. Kriss byla stále v bezvědomí, ale čarodějka jí nalila obsah misky do úst. Po té jí položila hlavu zpátky na polštář a odhrnula slepené vlasy z čela. Tiše, spíš pro sebe, zašeptala “Prosím, neumírej mi.”

 Ministři poplašeně zavrzali židlema a spěšně mizeli. Poznali, že dnešní porada skončila. Moren si jich nevšímal. Byl vzteky bez sebe a křičel na celý sál. “A ta, ta čubka mu pomáhá.” Ano, Lotud a ta čubka, vrkají spolu jako dva holoubci a já si hřál hady na prsou. Vztekle chodil trůním sálem sem a tam. “Neměl jsem to dovolit!” Zaskřípal zubama. “Já jsem ji věřil!

 Následujícího dne, se Kriss probudila a cítila se už v pořádku, i když se jí opět celou noc zdál ten sen. Čarodějku těšilo její navrácené zdraví, ale také jí něco trápilo. Upírka to zpozorovala a při snídani začala rozhovor “Ty víš, co zapříčinilo mou včerejší slabost?” Čarodějka usrkla čaj a s nechutí krátce odpověděla “Asi vím.” Kriss měla v očích otazníky, které upírala na MeaWe. Ta si však dala na čas, než v odpovědi pokračovala “Ano, promiň. Totiž, věc se má asi takhle. Předevčírem byl úplněk. Tato noc má zvláštní význam, ve světě magie. Pro upíry má význam podobný.” Znovu nápadně dlouze usrkla čaj a pokračovala. “Víš, každý upír musí o úplňku pít, jinak zemře.” Kriss bedlivě poslouchala čarodějku, ta však vypadala, že už s vysvětlováním skončila. “Ale já jsem předevčírem nepila.” Řekla pevně “Takže to pro mě neplatí.” Vysvětlovala svou teorii, pak se zastavila a s obavou položila další otázku. “Takže jak to, že mi včera bylo tak špatně a dnes…” Zarazila se, bála se nejhoršího. “Tys mi včera dala pít?” Čarodějka znovu nápadně usrkla čaj a pokoušela se vysvětlit. “Podle Nekronomikonu není jiné možnosti, než se napít lidské krve. Oběť nemusí být usmrcena, ale pro upíra je nutné krev požít.” Kriss zůstala sedět jako opařená. A zatímco čarodějka dál usrkávala čaj, upírka zakončila snídani zklamaným, téměř beznadějným konstatováním. “Takže stejně zůstanu krvelačnou bestií.”

 Kriss se nakonec smířila s tím, že prokletí nepotlačí tak, jak doufala. Ale začínající přátelství obou žen neutrpělo újmy, naopak. MeaWe upírku odnaučila strachu z denního světla a někdy spolu chodily po městě, ať už na nákupy, či jen tak na procházky.

***

 Ulicí šli dva boží služebníci. Vybírali milodary a vedli hlasitou diskusi o nastalé politické situaci. Starší mnich se snažil svým chraplavým hlasem překřičet druhého, výrazně mladšího bratra, skoro ještě chlapce. Hoch však uměl mluvit a tak se oba mniši navzájem přebíjeli argumenty.

 “A já ti řikám, že Moren je pěknej bastard. Víš, co udělal bratrům ze Záhorského kláštera?” Vyjádřil se starší bratr Hektor. “Bratře” napomenul ho mladší mnich. “Cožpak jsi nepochopil dnešní mši? Otec Rodrigo dobře citoval bibli – Nesuď, abys nebyl souzen.” Bratr Hektor byl dobrého smyšlení, ale někdy se nechal unést, také proto s ním vždy jeho svátost posílala jednoho novice. A tak byl chlapec rád, že dnes vyslali za klášterní zeď právě jeho. Ne, že by se mu v klášteře nelíbilo, ale chtěl poznat svět kolem. Byl plný touhy poznat nové lidi a pomoci jim nalézt cestu ke spasení. Ostatně tak ho to v klášteře učili. Mladý mnich věděl, že je jen božím služebníkem, který svítí ostatním na cestu ke spasení. A tak oba bratři chodili městem a odpouštěli lidem jejich hříchy, čímž se jim plnila pokladnička na stavbu nové katedrály.

 Hoch nesouhlasil se starším bratrem, zajít do kořalovny a přesvědčovat pokleslé duše hříšníků, znal jeho slabost. Nejednou se Hektor vrátil do kláštera cítit lihem s prázdnou pokladnicí. A minule, když se v podobném místě, sám chlapec snažil citovat bibli dvěma pokleslým děvám, mu ty hříšnice sáhly na …. zesměšnily ho. A tak šli oba bratři dál po dlážděné ulici až na jarmark. Zde bylo lidí, jako při sváteční bohoslužbě. Avšak u této podobnosti zůstalo, protože oproti mši zde byl neskutečný řev. Jedni hlasitě vychvalovali své zboží, druzí obchodníky pochybovačně okřikovali, až chlapce z toho rámusu bolely uši. Oba bratři se dál proplétali davem a prosili o milodary. Nevšímali si vychloubačného řevu vzteklého trpaslíka prodávajícího hrnce. Naštěstí bratr Hektor řehtal poloprázdnou pokladnicí a tím lidem připomínal jejich světskou úctu. Hoch se cítil neužitečný. Zde nemohl s někým rozmlouvat, každý zde jen nabízel, kupoval, vychvaloval, nebo kradl. A tak chlapec bloumal po okolí, když tu spatřil dvě ženy. Procházely tržištěm, jako ostatní a prohlížely nabízené zboží. Tu první ženu chlapec znal, kdysi mu bratr Hektor vyprávěl, že to je zdejší čarodějnice. Té se určitě nedostane Boží lásky. Ale tu druhou viděl hoch poprvé. Bledá pleť s černými šaty vytvářela zvláštní kontrast a černé vodopády kadeří ji rámovaly něžný obličej. Chlapec zpozorněl, cítil že tohle je bytost, kterou on vyvede z hříchu, která pochopí Boha a zřekne se společnosti té … té čarodějnice. Zhluboka se nadechl. Věděl, že dnes přišel jeho velký den. Žena se s davem pomalu blížila a chlapec si uvědomil, jak je krásná. Rouhal se, takhle krásná byla jen socha panenky Marie u nich v kapli. Ale už byl rozhodnut, a když žena přišla blíž, přiskočil, aby upoutal pozornost. Než však stačil promluvit, černovláska ustrnula pohledem na kříži, který se houpal chlapci na krku. Ženě se zúžily zorničky, mimické svaly se stáhly a zasyčela jako zmije. Chlapec se polekal a uskočil. Ta hrozná grimasa ho vyděsila. Zděšení se navíc vystupňovalo, když se za jeho zády ozvalo řinčení plechu. Otočil se a viděl trpaslíkovy hrnce ležet rozházené po zemi. To už stál majitel u něj a sprostě nadával. Chlapec se ještě naposledy ohlédl po té strašlivé ženě, ale ta už byla pryč. Od té doby se v jeho duši usadily pochybnosti, zda-li lidé vůbec chtějí být spaseni.

***

 S tím že každý úplněk musí pít krev se Kristiana smířila. Stále ji občas trápila chuť napít se, ale snažila se to v sobě potlačit. Další úplněk se však blížil.

 Před hostincem, ve stínu břízy stála dlouhá lavice se stoly. Hosté zde v létě sedávali, hlavně ti, co nechtěli trávit čas v začouzené putyce a být otravováni zdejšími opilci. Dnes však všichni seděli uvnitř, protože před hospodou obědvala ta čarodějnice s tou “novou”.

 “Dnes bude úplněk.” Oznámila suše čarodějka. Kriss to věděla. Věděla, že dnes musí donutit člověka, aby jí daroval alespoň trochu své krve. Věděla, že dárce zřejmě nebude souhlasit a násilí se jí protivilo. Hlavně měla strach z toho, že se neovládne a znovu propadne té touze po krvi. Ale mlčela. “Chci ti někoho ukázat. Pojedeme na výlet, půjčila jsem si od hostinského koně.” Prohodila jako kdyby tato kratochvíle neměla s dnešním úplňkem nic společného.

 Když dojedly, tak čarodějka zaplatila a hostinský jim vyvedl koně ze stáje. Obě přítelkyně nasedly a odjely. Hostinský byl rád. Choval se ke všem hostům slušně a s úctou, ale věděl, že hostit čarodějku má na hosty stejný účinek, jako kdyby mu narostly rohy a z pusy šlehaly plameny. V žádném případě by si však nedovolil čarodějce odporovat. A tak byl rád, že dostal zaplaceno a lavice před hospodou je opět volná.

 Zastavily před kovárnou. Koně byli v pořádku, ale čarodějka trvala na svém, že kovář musí podkovy zkontrolovat. V začouzené kovárně obrovským kladivem bušil malý chlapec do kovadliny. Chlapci mohlo být tak deset let, vlastně by měl ještě chodit do školy, ale zřejmě musel v kovárně vypomáhat. Zpocená kovářka, pravděpodobně matka, přidržovala na kovadlině rozžhavený kus kovu. Když je upocená žena spatřila, přestala s prací a šla se zeptat čarodějky, co si přejí. MeaWe krátce kovářce vysvětlila své přání a podala jí uzdu. Matka i syn se pustili do práce. Kriss pozorovala v rohu kovárny malou asi tříletou holčičku. Celá umazaná seděla na špinavé zemi a hrála si s hromadou kramlí, skob a hřebíků. Byl to smutný pohled, očividně v rodině chyběla mužská ruka. Když byli oba koně hotoví, čarodějka zaplatila a společně s Kriss kovárnu opustily. Než nasedly, MeaWe promluvila. “Chci, aby sis tohle zapamatovala. Chci, aby vždy, když budeš muset pít, sis vzpomněla na tu malou holčičku, na toho nebohého hocha a na tu upocenou kovářku. Chci abys věděla, že otce nemají proto, že kovář byl jedna z tvých posledních obětí.” Koně mířili zpátky k hostinci a Kriss cítila jak jí po tváři stéká slza.

 Toho večera Kriss pila. Ochutnala krev mladého provazníka, který se ji ve vinném opojení snažil svést. Ráno se mladík vyhrabal z hromady sena a přemýšlel co se vlastně včera stalo. Měl okno, pamatoval si jen útržky, “Možná bych měl to pití trochu omezit.” pomyslel si. “No uvidím,” ale to už opouštěl stodolu, kde strávil noc a spěchal do práce, protože začalo svítat a věděl, že mistr bude hubovat.

 Jediné, co Kriss trápilo, byly stále opakující se sny o rozhněvaném králi. Upírka začínala chápat, kdo je příčinou toho krvavého prokletí.

 Ano, Lotud a ta čubka, vrkají spolu jako dva holoubci a já si hřál hady na prsou. Vztekle chodil trůním sálem sem a tam. “Neměl jsem to dovolit!” Zaskřípal zubama. “Já jsem jí věřil! Proklínám ji.” Na čele mu vzteky naběhla rudá žíla. “Slyšíte bohové? Já ji proklínám.” Do hradní věže uhodil blesk, jako uprostřed bouřky, ale noční obloha byla čistá.

***

 Čas běžel jako voda a měsíce plynuly, město žilo válkou, kterou proti sobě vedla dvě království, ale čarodějku taková událost nezajímala. Tvrdila že každá válka, a že už jich pár viděla, slouží jen ke zvýšení prestiže králů a kvůli něčemu tak hloupému je zbytečné riskovat život. Kriss se o politickou situaci zpočátku zajímala, už jen proto, že sama kdysi byla osobou se značným politickým vlivem. Také proto, že se jí o králi Morenovi zdála stále ta samá noční můra. Ale se svými sny se MeaWe nesvěřila. Časem čarodějku pochopila a když se zpátky podívala na svůj život, viděla, že tenkrát šlo hodně lidem jen o moc a peníze. I když tam nechala toho, koho snad milovala. Ten by jí ale dnes určitě zavrhl, už není ta vznešená baronesa, v jeho očích by určitě byla jen krvelačná stvůra. To všechno bylo pryč. Nechtěla se vrátit. Ale když se za pár let zdálo, že válka končí, Kriss dospěla k pevnému rozhodnutí.

 Seděly v proutěných křeslech ve velké zahradě. Jabloně kvetly a v korunách stromů bzučely včely, i když venku vládla tuhá zima. Čarodějka dokázala stvořit velmi přesvědčivou iluzi zahrady a tak zde obě přítelkyně rády odpočívaly. Kriss si zdobila nehty tmavým lakem a čarodějka si jako obvykle četla. “MeaWe?” vyrušila ji upírka, i když věděla, že když si čarodějka čte, nechce být rušena. Konečně však dostala odvahu mluvit o věci, o které se chtěla svěřit už dávno. “Přeješ si?” Zvedla čarodějka oči od řádků. “Vím, kdo mi to udělal.” prohlásila upírka pevně “Co ti kdo udělal?” snažila se MeaWe předstírat, že nechápe, i když tušila. “Kdo mě proklel.” Odpověděla upírka. “Byl to Moren. Mám hrozné sny, ve kterých ho vidím, jak vztekle křičí a pak… pak se to stane. Vím to.” Chvilku bylo ticho. “Asi si říkáš, proč by to dělal, ale dřív jsem byla správkyní města Rat’ngar.” Čarodějka pozorně poslouchala, věděla, že poblíž města jsou bohaté železné doly. A i když se o politiku příliš nezajímala, dovedla si představit, jakou cenu takové město má. Obzvláště ve válce, kdy všechny armádní manufaktury pracovaly na směny. Vždyť další bohatší doly byly až na severu v trpasličím císařství. Trpasličí ruda byla výrazně kvalitnější, bohužel také výrazně dražší. Upírka pokračovala: “Když král Andrej utekl, postavila jsem se na jeho stranu. Nemohla jsem jinak. Andrej mi kdysi zachránil život a Lotud” upírka se kousla do rtu a sklopila oči “můj snoubenec, byl rytířem krále Andreje. Moren musel mít zlost. Vlastně to on kdysi udělil mému otci šlechtický titul. A v jeho očích jsem musela být zrádce. Ale nemohla jsem jinak.” Čarodějka se zhluboka nadechla, poznala, že její obavy se vyplnily. A tak spíš než se ptala, konstatovala. “Takže se chceš pomstít.” Kriss lehce přikývla, opět nastalo ticho. Jen včely bzučely v korunách stromů. “Zakážeš mi to?” přerušila ticho upírka. “Už tě tady dávno nedržím, říkala jsem ti…” Kriss ji skočila do řeči “Já vím. Ale co si o tom myslíš?” Čarodějka dlouho hledala slova “Z filozofického hlediska je pomsta hanebný čin. Protože tím se snažíš konat stejné zlo, jaké bylo pácháno na tobě.” Upírka sklonila hlavu, měla tušit že MeaWe nebude souhlasit. Opět nastalo ticho. Jabloně voněly, čarodějce na odhalené koleno usedl barevný motýl, jenž Pomalu roztahoval křídla. “Kdyby ale mě někdo něco podobného udělal,” pokračovala MeaWe a přidala jedovatý tón. “zabila bych ho!”

O dva dny později se obě přítelkyně rozloučily.

 “Opravdu to chceš udělat? Ne každý má sílu se mstít.” Kriss sklopila oči “Musím, když to neudělám teď, pak už možná nikdy. Andrejova vojska dobývají jeden Morenuv hrad za druhým a nikdo neví kam se Moren po válce ztratí.” Obě přítelkyně na sebe chvíli hleděly. Pak čarodějka upírku na rozloučenou objala. “Buď na sebe opatrná.” Zašeptala přítelkyni do ucha. “Já vím.” popotáhla nosem Kriss. “Děkuji. Děkuji ti za všechno.” Opět nastalo ticho, obě neměly co říct. “….Sbohem. A jdi už.” pobídla ji čarodějka. Upírka ještě chvíli svou hostitelku pozorovala, jako kdyby se ještě na poslední chvíli rozmýšlela, chce-li opravdu odejít. Nakonec učinila, co musela, odešla. MeaWe ještě dlouho hleděla na zavřené dveře, ve kterých viděla svou přítelkyni naposled. Z lesklých očí se jí vykutálela slza. MeaWe ji setřela a pomyslela si, že včera musela dlouho číst. Nepřipustila si, že by jí oči slzely z jiného důvodu.

  A tak se Kriss vydala na svou cestu pomsty. Nebylo to jednoduché, Moren se zřídka zdržoval déle na stejném místě. Ale i tak šla po jeho stopách, jako honící pes.

 Jednou navečer přistála Kriss na okenním parapetu u otevřeného okna a tiše vklouzla dovnitř. Když potají za sebou zavírala okno, ozval se za jejími zády chraplavý mužský hlas “Ani se nehni!” upírka nehledala potíže, alespoň ne tak brzo. Poslechla. “Otoč se!” přikazoval dál mužský hlas. Učinila tak. Byl to starší žoldák, veterán, možná hofmistr. Muži z pod helmice čněly dlouhé šedivé vlasy a dokonce podobným porostem zdobil svou bradu. Ohrožoval ji dlouhým ostrým mečem a v otázkách pokračoval. “Copak tady pohledáváš, panenko?”. Upírce se ulevilo, věděla, že jednoho člověka by mohla ovládnout kouzlem, které ji čarodějka naučila. Prostě mu vnutí svoje myšlenky, a když se jí to povede, možná ji ještě rád ukáže cestu. Než však něco podobného zkusila, zastoupili chodbu další vojáci. “Koho jsi to chytil?” zeptal se žertem jeden z příchozích. “‘Sem se chtěl optat.” Odfrknul jim starší žoldák. “No, my ti pomůžem.” Navrhl pihovatý dlouhán, který vedl ostatní. “Nevím, co tady chce, myslím, že bysme ji měli předvýst před Morena.” odpověděl veterán nově příchozím. “Ne. Vyslechnem ji my a tady.” Vyjádřil se dlouhán. Zřejmě netrpěl přehnanou úctou ke starší autoritě. “A možná se i pobavíme. Co?” Zeptal se dlouhán upírky. Kriss pochopila, že s nově příchozími budou problémy. “Počkej, možná to je komorná a …” zastal se ji veterán, ale dlouhán ho nenechal domluvit, pokračoval žertovným tónem “a určitě si nebude stěžovat.” posadil upírku zpátky na parapet a vyhrnul jí sukni až ke stehnům. “Už jenom proto, že cizí armáda buší na brány a náš král bude za chvíli pryč.” ledabyle dokončil dlouhán větu a začal si rozepínat pásek u kalhot. “Nebude!” Odpověděla mu Kriss. Pihoun byl překvapen, že mu žena vůbec odpovídá, aniž by se jí na cokoli ptal. Nebyl zvyklý, že by někdy nějaká žena před ním projevila vlastní názor. Kriss byla v nezávidění hodné situaci. Seděla na parapetu s nohama od sebe, obklíčená žoldáky a všechno se komplikovalo. Něžně pohladila dlouhána po neholené tváři, tak jak to dovedla. Ten byl překvapen vstřícným přístupem “služebné”. Ale upírka malou něžnost zakončila jinak, než by dlouhán čekal. Protože ve stopách jejích nehtů se mu z krku řinula krev. Dlouhán se zděsil a snažil se krvácení zastavit, ale nemohl od upírky odtrhnout podhled. Jenom chvíli se držel za krk a v zoufalé touze volat o pomoc, “zabublal” několik slabik. Ostatní jeho pomocníci zírali, jako opaření. Nakonec ale vyndali meče a snažili se zabránit upírce v dalším násilí. Marně. Jejich těla skončila vedle dlouhána. Jediný kdo zůstal, byl starý, dlouhovlasý veterán. “Kde je Moren?” Zeptala se upírka. Nechtěla ztrácet čas, už takhle prolila krev a přitom pro nic. “Ptám se, kde je Moren?” Zeptala se znovu žoldáka. Ten ale nemohl odtrhnout pohled od mrtvých a třásl se jako v zimnici. “Naposled! “řekla vážně a podívala se mu zpříma do očí. “Kde je Moren?” Začala hladit veterána po tváři. Ten se na poslední chvíli vzpamatoval a ukázal směr. Kriss ho nechala žít, nechtěla zabíjet zbytečně.

 Hlavu měl v dlaních a seděl za velkým stolem pokrytým mnoha bitevními plány. Možná tuhle válku vedl špatně, možná měl začít úplně jinak, možná prohrál, protože ho všichni zradili. Dnes už by věděl jak se zachovat, ale teď už čas neúprosně bušil na hradní bránu. Nebo to beranidlem bušila nepřátelská vojska? Vlastně všichni ho opustili. Jeho generálové, blízcí, a dokonce i sluha. Sám si tedy nalil víno do prázdného poháru a přemýšlel. Když v tom někdo vrazil do dveří. Moren už když se otáčel, zlostně křičel “Kdo si to dovoluje!” Ve dveřích spatřil mladou ženu. Dívka byla oblečená do černých kožených šatů s hlubokým výstřihem. Černé vodopády vlasů obtékaly něžný, teď trochu zlostný obličej. Byla mu povědomá, jenom kdyby věděl odkud. “Ale, ale. Ty mě nepoznáváš?” Zeptala se zklamaným tónem a pomalu se blížila. Moren nevěděl, měl zlost a zároveň ho děsila. Zvedl hlas. “Stráže!” Dívka pomalu procházela kolem stolu a znuděně přejela černě nalakovaným nehtem po bitevním plánu. Na mapu to mělo stejný účinek, jako kdyby po ní někdo přejel břitvou. “Ale no ták.” řekla konejšivě. “Přeci ti tenkrát na mě tolik záleželo.” Král dostával strach, stráže nepřicházely a ona se furt blížila. “Nebo ti šlo jenom o moc a peníze?” Teď si vzpomněl, “Baronesa Kristiana.” ale …. ale to přece nemůže být pravda. Ona je dávno mrtvá, musí být. Zatoužil, aby nepřátelská armáda konečně vnikla do hradu, snad by ho zachránila. Ta však dál bez výsledku bušila na bránu. “To.” Koktal, snad poprvé v životě dostal takový strach. “To jsem rád že tě vidím. Ř… Říkalo se, že jsi zemřela.” Dívka přestala sledovat rozdělenou mapu a věnovala opět svou pozornost Morenovi. “Zemřela?” Naklonila hlavu, jako kdyby přemýšlela. “To zase ne, jenom tak trochu. Ale kvůli tomu jsem vlastně tady. Víš?” To už stála u Morena a mile se na něj usmívala. Král nebyl schopen slova, v očích měl hrůzu. Z těží už jen koktal. “Co …co? p…proč?” Kriss se naklonila blíž a do ucha mu zašeptala. “Přišla jsem ti poděkovat.” Usmívala se dál, ale Moren věděl, že tohle nebyl ten krásný úsměv baronesy Kristiany, on to vlastně ani nebyl úsměv.

 Ti co Morena našli, i později ohledavači kteří identifikovali tělo, si nedokázali vysvětlit, co se vůbec mohlo přihodit. Sám nejvyšší magistr a doktor králi Andrejovi předával protokol o šetření smrti. V něm učenec s vážnou tváří tvrdil, že si pro Morena musel přijít sám ďábel.

A tak s husím brkem,

nad popsaným papírem,

krev tekla mi krkem,

je těžké být upírem.